V měsíci březnu se od roku 1881 v Amsterdamu pravidelně koná tzv. tiché procesí - "Stille Omgang". Na památku amsterdamského zázraku se do města sjíždí tisíce poutníků z celé země a celou noc tiše prochází tradiční středověkou poutní cestu historickým centrem.
A to vždy ze soboty na neděli - datum se přizpůsobuje tak, aby bylo co nejblíž 15. březnu. Patnáctý březnový den roku 1346 se totiž stal dodnes připomínaný zázrak. V jednom z domů na Kalverstraat (na rohu s Wijde Kapelsteeg tzv. "Svatý roh") ležel velmi nemocný muž, který v obavách z blížící se smrti k sobě povolal kněze. Po posledním pomazání a přijetí hostie, muž tuto hostii vyzvracel, jeho žena ji hodila do ohně a druhý den, když oheň prohrabovala, ke svému úžasu zjistila, že uprostřed plamenů svým vlastním světlem září ona hostie. Byla bílá a neporušená. Žena hned sáhla holou rukou do ohně, aby hostii vytáhla. Plameny ji nepopálily. Nezanechaly na její ruce ani jedinou stopu. Následně hostii zabalila do bílého šátku a uložila do krabičky. Pak zavolala kněze, který hostii odnesl do kostela - dnešní Oude Kerk - a pečlivě ji uložil do ozdobné monstrance. Ráno ho však čekalo překvapení, když se do monstrance podíval, byla prázdná - hostie byla pryč - zázračně se vrátila do domu nemocného. A tak se stalo ještě dvakrát po sobě. Pro středověkého člověka bylo toto dostatečné potvrzení zázraku a doklad, že místo, kam se hostie vracela, je svaté. Do roka zde byla postavena kaple. 30. listopadu 1346 utrechtský biskup uznal dochovanou hostii za vhodnou k uctívání a poutníci návštěvou svatého místa získali čtyřicetidenní odpustek. Amsterdamu se začalo říkat město zázraku "Mirakelstad", do několika let zde vyrostlo mnoho klášterů a proudilo sem stále více poutníků. Po protestantské reformaci roku 1578 byly kláštery zrušeny, kaple uzavřena (zbourána byla roku 1908), ale legenda žila dál i když hostie se v této bouřlivé době ztratila...existovala také tzv. kniha zázraků, kde se popisovalo uzdravení lidí po návštěvě svatého místa, ta je ovšem také už ztracená. Nejslavnějším vyléčeným byl císař Maxmilián I. Habsburský. Maxmilián při návštěvě Nizozemí v roce 1484 vážně onemocněl a po návštěvě svatého místa se zázračně uzdravil. Na památku dovolil Amsterdamu užívat císařskou korunu jako jeden z městských symbolů. Koruna dodnes zdobí například věž Westerkerku, nebo špičky pouličních lamp v historickém centru.
Všechny další liturgické předměty týkající se zázraku - včetně kousku ohořelého dřeva z domu nemocného - našly po reformaci nové útočiště v nedalekém tajném kostele bekyní v Begijnhofu na Spui, kde se uctívá zázrak dodnes.
Díky psaným svědectví víme, jak ve středověku probíhala procesí. Monstrance s hostií byla vyzvednuta nejdříve z kaple a nesena přes Kalverstraat na Dam, kde bylo požehnáno poutníkům a městu, odtud ulicí Nieuwendijk až k moři, kde se žehnalo všem lodím v přístavu a pak ulicí Warmoesstraat, přes Nes, Langebruchsteeg, Taksteeg zpátky na Kalverstraat a ke kapli, kde se monstrance s hostií slavnostně uložila zpátky. Tento popis inspiroval v roce 1880 mladé amsterdamské studenty Josepha Lousbergha a Carla Elsenburga k znovuobnovení tradice procesí. Vytvořila se skupina zabývající se organizací a k ní se postupně přidaly i tzv. sesterské skupiny z dalších holandských měst. Nárůst popularity obnovených procesí byl obrovský. Od roku 1881 kdy šlo jen pár studentů, přes rok 1920 kdy se musel průvod 20 000 lidí rozšířit na celou noc. V rámci 600. výročí v poválečném roce 1946 dokonce prošlo úzkou Kalverstraat za tři noci 60 tisíc poutníků...a z oslav se stala celonárodní událost. Dnes historickým centrem projde každoročně asi 5 tisíc lidí a to od 23:30 do 03:00 hodin. Organizuje se i speciální program pro mladé v Mozes en Aaronkerk. Stoupá také obliba poutí vykonaných pěšky nebo na kole z míst vzdálenějších od Amsterdamu.
Návštěva Begijnhofu a seznámení se zázrakem jsou nedílnou součástí mých prohlídek Amsterdamu. Velmi ráda pro vás připravím procházku po stopách středověkých poutníků...